Jak vzniká vtip

Určitě si myslíte, že nápady na vtipy přicházejí samy od sebe během každodenních situací. To se sice opravdu občas přihodí, ale většinou jsou kreslíři nuceni vtipy skutečně vymýšlet. Za dob mých studií většina vtipů vznikala na dvou místech - v hospodách a ve vlaku. Poté se poznámky nechávají takzvaně "vyhnít".

Po určité době, když uzraje čas opět něco nakreslit, vyhrabu odevšad popsané pivní tácky, ubrousky, účtenky, jízdenky, prostě cokoli na co jsem zaznamenal objevivší se nápady a snažím se je zpětně dešifrovat. To občas (velmi často) představovuje nemalý problém. Na takovou jízdenku se totiž v kymácejícím se vlaku nepíše zrovna nejlépe. Měsíční žmoulání v kapse a razítka průvodčího ji na čitelnosti také nepřidají. Jsem přesvědčen o tom, že takto zůstaly zapomenuty i mnohdy geniální myšlenky.

Jednu výhodu to přece jednom má. S časovým odstupem mi některé nápady přijdou úplně blbé a čtenář je pak ušetřen zbytečnému vystavení nesmyslným hovadinám, které by jistě vznikaly. Takové charakteristiky vykazují zejména nápady zaznamenané účtenkách z hospody, zejména ty ve spodní části. Vztah mezi kvalitou vtipu a množstvím alkoholu v krvi by se dal označit spíše za nepřímoúměrný.

Je li nápad zaznamenán, uležen, dešifrován a shledán alespoň částečně vtipným, nastupuje další fáze, takzvané tříbení. Hrubou základní myšlenku je třeba vybrousit do co nejzajímavější a nejvtipnější podoby. Bude-li pointa příliš jednoduchá, nikdo se nezasměje (což se stává). A bude-li příliš složitá, nikdo ji nepochopí (což se stává ještě častěji). Tím vším musí myšlenka projít, než umělec vezme do ruky pero a jemnými tahy ji definitivně vryje do papíru.

Záměrně jsem použil slovo umělec, protože na rozdíl od něj, já beru do ruky ještě pentilku a gumu abych si to alespoň rámcově naskycoval. S postupem času se sice kreslení stává více méně rutinní záležitostí, ale po gumě sahám stále dosti hojně. Ne ani tak kvůli tomu, že by to nešlo napoprvé, ale proto, že do poslední chvíle není úplně jasné, jak bude obrázek vypadat. Uprostřed kreslení si umanu, že paňáca nepůjde zprava doleva ale naopak atd. Čím víc se podcení fáze vyhnívání a tříbení, tím víc pak guma ubývá.

Po naskicování je třeba rozhodnout, jestli bude obrázek vybarven nebo ne. Jakmile se totiž kresby dotkne fixa, vybarvování už není možné. V naprosté většině případů mám však na stole nepořádek takového rozsahu, že na vodovky, temperky, misky s vodou a jiné náčiní už nezbývá místo a vybarvování se nekoná. V těch vzácných okamžicích, kdy si na stole přece jen uklidím (odhrnu nepořádek na okraj stolu) nebo když dojde k samovolnému zřícení a objeví se lesklá, zřídka vídaná plocha stolu, botou rozdrtím zaschlou barvu na štětcích, opráším školní vodovky, omyji míchací paletu, doliji vodu do misek a štětcem ze sobolích chlupů nanáším barvu na krabatící se papír (kreslím na klasický kancelářský).

Když pak kresba zaschne silně připomíná spíše použitý kapesník, je třeba ji narovnat. V takových případech se velmi osvědčil dvoudenní pobyt mezi atlasem světa a encyklopedií kaktusů. Poté je odložena na jakékoli volné místo a prozatím ponechána vlastnímu osudu.

Přijde-li čas expedice (odesílání do redakcí), jsou kresby opětovně sesbírány. Tedy alespoň ty které to ve zdraví přečkaly. Výrazně jim totiž neprospívá například odkládání hrnků s nápojem, zapadávání za postel, nebo přejíždění židlí na kolečkách.

Pokud toto všechno kresba přežije, zdaleka ještě nemá vyhráno. Musí totiž ještě absolvovat dopravu Českou poštou, a jak je známo, šetrný způsob zacházení se zásilkami nepatří zrovna mezi její nejsilnější stránky. Běžně se proto přistupuje k vyztužování obálek a je s podivem čím vším je možné obálky vyztužit. Jednou mi například přišla obálka, ve které kromě odmítnutých kreseb byla i plastová cedule - Nouzový východ.

Takže až si budete příště listovat časopisem s vtipy, mějte na paměti, co všechno tomu může předcházet :o)